Závody DPP a akce NEMO 50

V sobotu 21. května 2016 jsme uspořádali tradiční akci pro závodníky – ploutvové plavce:
I. kolo Českého poháru DPP 2016
Závod proběhl opět na tradičně vytýčené trati na otrokovickém štěrkáči a na organizaci akce se podíleli v podstatě všichni členové NEMO.
Fotografie z průběhu a vyhlašování vítězů:

lososak125.rajce.net/zavody_DPP_Otrokovice_2016

Po skončení závodů a krátké pauze pokračoval program dne setkáním historicky bývalých a současných členů NEMO u příležitosti padesátiletého výročí založení klubu. Akce se protáhla až do pozdních večerních hodin a všichni se dobře bavili. Po skončení závodů a krátké pauze pokračoval program dne setkáním historicky bývalých a současných členů NEMO u příležitosti padesátiletého výročí založení klubu. Akce se protáhla až do pozdních večerních hodin a všichni se dobře bavili.

Fotky z průběhu akce: Fotky z průběhu akce:

lososak125.rajce.net/50_let_NEMO

Všechny fotografie z večera, digitalizované historické kroniky i digitalizované historické i současné filmové materiály budou v dohledné době k dispozici u Libora, jelikož na samotné promítání připravených fotek v průběhu večera – nakonec nevím proč – nedošlo ….

50 let NEMO

Padesátiny v životě jedince znamenají jistý předěl. Co se však skrývá za oslavou padesátin NEMO zjistíte sami 21.5.2016 na výroční akci konané na Sluníčku v Otrokovicích. Všichni nynější i minulí členové NEMO jsou srdečně zváni.

NEMO ve vzpomínkách Honzy Cedidly

Historie potápění na Zlínsku 2. část do r. 1990.
(autor – Jan Cedidla)

Již v v průběhu vojenské základní služby v roce 1969 jsem se začal amatérsky potápět v západočeském kraji v lokalitách dostupných z Plzně.
Bylo to většinou pouze se šnorchlem, protože v té době byl problém s plněním tlakových láhví.
Někdy se však podařilo nechat láhve naplnit a tak jsme se potápěli o sobotách a nedělích (pokud nebyla služba) v lomech u Horažďovic, v lomu u Čimic a ještě v několika lomech dostupných z Plzně. Po ukončení vojenské služby jsme se pravidelně jezdili potápět každý rok na 14 dní do Senec.
Po přestěhování do Gottwaldova jsem absolvoval v roce 1971 Základní školu potápění a ještě v témže roce i Školu přístrojového potápění a to v klubu Nemo Gottwaldov. Instruktor Milan Štekovič. To už jsem se účastnil i různých potápěčských akcí pořádaných klubem Nemo pod vedením ing.Ambroze.
V roce 1977 jsem se stal předsedou klubu Nemo Gottwaldov a získal jsem kvalifikaci Bronzový odznak v roce 1984 Instruktora základní školy potápění a v roce 1985 Instruktora Školy přístrojového potápění.V devadesátých letech měl klub kolem 100 členů. Součástí klubu bylo závodní družstvo ploutvového plavání i oddíl mládeže.

Výcvik
Každým rokem jsme pořádali výcvik ZŠP a ŠPP.
V roce 1985 jsme vycvičili 8 frekventantů ŠPP
„ 1986 „ 13 „ ŠPP
„ 1987 „ 24 „ ŠPP
„ 1988 „ 8 „ ŠPP
„ 1989 „ 16 „ ŠPP
„ 1990 „ 22 „ ŠPP
Školení pokračuje do dneška ale to už není historie.
Mimo to jsme každým rokem měli několikrát soustředění ne Senci, kde probíhal výcvik. Zkoušky na ŠPP však probíhaly většinou ve Sv. Heřmanicích, nebo pokud jsme zkoušeli v jiném regionu, tak na jejich lokalitě ( Telč, Drysice, Vranov, atd.)

Od roku 1979 až do roku 1990 jsme pravidelně jezdili nejméně 1 x ročně do Jugoslávie, při čemž jsme využívali nejprve gumový vojenský člun – motor Moskva, později gumový člun Gryf 6 motor Crescent 45 a posléze dřevěnou motorovou loď ( 9 m, 7,5 tuny) kterou jsme tahali za autobusem.
Navíc jsme byli 2x v Černém moři v Bulharsku, projeli jsme německé a polské pobřeží Baltu, potápěli jsme se na Mazurských jezerech. Dále jsme se potápěli na Senci, v Drysicích a okolních lomech, ve Svob. Heřmanicích, v Ejpovicích, v Žulové, v Telči, v Nové Vsi, v Trhové Kamenici, v Komjaticích a mnoha dalších lokalitách.

Materiál, technika.
Od roku 1970 se začaly v klubu používat obleky See ( Sáha) ve větším rozsahu, protože jsem nastoupil do OPP Gottwaldov, kde se vyráběly a já jsem měl možnost je všude předvádět. Tyto neoprenové obleky byly opatřeny textilní vnitřní vložkou, takže se dobře oblékaly, byly slepované šité a ještě přelepované gumovou páskou. Materiál pocházel z Optimitu Odry, kde se svého času vyráběly také obleky ale proti OPP jen nepatrné množství a spíše amatérsky.V té době snesly obleky See srovnání se zahraničními výrobci. Kolem roku 1972 byly vyváženy do mnoha států Evropy včetně západní. To bylo v té době velmi neobvyklé a dokazovalo to jejich vysokou kvalitu. Dále se v klubu používaly obleky ze Svazarmu ( Neoflex) jejichž základní materiál pocházel z VÚGPT. Byly to obleky z menších ploten 40×40 cm a byly bez textilní vrstvy pouze slepované. Špatně se oblékaly, musely se mydlit nebo klouzkovat, což v zimě bylo nepříjemné. Byly však velice pružné a pokud byly dobře oblečeny voda se na tělo téměř nedostala. Dále se objevily i obleky vyráběné v JZD Lhota, které byly z pěnového materiálu, který měl nahradit pěnový neopren. Tyto obleky měly velmi vysokou váhu a nebyly pružné. Brzy se přestaly používat.
K dispozici byly také potápěčské armádní soupravy PL 40 starý typ, kde byly suché obleky ( střední soupravy ) vyřazené od armády a předané Svazarmu. Ze souprav však bylo možno většinou využít pouze láhve, případně automatiky. Ty se daly použít i v kombinaci s „celoobličejovou maskou“. Tato maska měla kruhový zorník a upevňovala se na hlavu pásky podobně jako plynová maska. Většina jich však byla po předání od armády díky stavu pryže nepoužitelná.
Plicní automatiky používané v klubu byly nejprve Slavíček (dvoustupňová ústenková), potom PL (dvoustuňová dvouhadicová klasická) , a nakonec Tajfun (dvoustupňová ústenková). Někteří členové si obstarali zahraniční automatiky Aquilon, Baramat, La Spirotechnique, Scubapro atd.
Tlakové láhve z PL 2×7 litrů, Sportklimex 10 litrů, 2×10 litrů a 5 litrů. Dále se vyráběly z hasících přístrojů cca 7 – 8 litrů, některé byly z německých letadel, jiné z ruských tanků. Později Aquacentrum 12 litrů.
Kompresor Star 2B s benzinovým motorem spolehlivě sloužil od roku 1971 do roku 1990 bez větších oprav.
Autobus Š RTO upravený pro potápěčskou skupinu jezdil od roku 1975 při vlastní svépomocné údržbě do roku 1990 po celé Evropě velice spolehlivě.
Loď Nemo pořízená v roce 1982 vybavená pro námořní plavbu a potápění jezdila na moře až do roku 1992.
Kamery pro filmování pod vodou Eumig a Chinon byly také používány při všech příležitostech a byly natočeny spousty filmů jak z moří, tak i ze sladkých vod..S podvodními fotoaparáty bylo nafoceno mnoho fotografií.

Práce pod vodou
Pracovní akce se uskutečňovaly za účelem získání finančních prostředků, které pak klub použil na svůj provoz . V té době měl klub kolem 100 aktivních členů. Hlavní pracovní akce v té době byly:
Každoroční pravidelná kontrola ropovodu v Hodoníně ( případně odstranění překážek+ betonování)
Kontrola a opravy jezu Bělov, Spytihněv.
Plynovod přes Dřevnici.
Odmrazovací zařízení přehrady Opatovice, Slušovice, Fryšták.
Opravy hradidel na přehradách Fryšták, Brněnská přehrada, Opatovice.
Stavby: betonování pod vodou na hale v Otrokovicích, lešení pod vodou v Drysicích pro filmaře, lešení pod vodou v Košickém okrese na řece, trasování pod vodou v Karlových Varech, atd.
Asistence pro filmaře na vodě i pod vodou na mnoha lokalitách
Čistění studní v gottwaldovském okrese
Čistění vodních zdrojů pro CO
Čistění vtoků z řeky Moravy do gumáren Rudý Říjen
Čistění vtoků a sacích košů z nádrže Spytihněv
Vyhledávání předmětů z trestné činnosti pro VB Fryštácká přehrada, Zlínská přehrada, Dřevnice, Hvozdná, řeka Morava, Pahrbek Napajedla atd.
Vyhledávání utonulých: řeka Dřevnice, Fryštácká přehrada, Slušovická přehrada, nádrž Hvozdná, řeka Morava, Senec, nádrž Spytihněv, Zboženský rybník a další.

Historie NEMO a historie potápění na Zlínsku od Honzy Cedidly

Historie potápění na Zlínsku (autor Jan Cedidla)
(se zaměřením na KSP NEMO Malenovice – do r. 1977)

Počátky organizovaného potápění na Zlínsku se datují do první poloviny 60. let minulého století. V té době se pod hlavičkou tehdejšího Pionýrského domu ve Zlíně začali organizovat nejprve vodáci, kteří postupně rozšiřovali svoje aktivity na jinou sportovní činnost, s vodou sou-visející – na potápění. Vedoucím tohoto tzv. kroužku byl po dlouhá léta p. Foral. Z aktivnějších členů lze jmenovat Vocelku, Ing. Horáčka, Sáhu … Někteří členové kroužku se pak rozhodli založit vlastní potápěčský klub MANTA ve Zlíně. Další členové kroužku Ing. Roudný a Váňa zanedlouho dospěli k odlišným představám o náplni potápěčské činnosti. Po zralé úvaze se rozhodli iniciovat založení samostatného klubu potápění jako jedné ze zájmových složek tehdejší branné organizace Svazarm.
Po předchozím náboru členů (převážně na malenovickém sídlišti) byla svolána na 1. října 1966 do restaurace „Sokolovna“ v Malenovicích ustavující schůze, na níž došlo za přítomnosti pozvaného zástupce Okresního výboru Svazarmu v Gottwaldově k založení klubu sportovního potápění NEMO se sídlem v Malenovicích. Na schůzi, které se zúčastnili Ing. Roudný, Váňa, Štekovič, Kluďák, Kresta, Ing. Ambroz, Ing. Vacata a Kunst, byl předsedou jednomyslně zvolen Ing. Roudný.
Bezprostředně po založení klubu byla navázána spolupráce s místním okresním oddělením SNB formou pomoci při hledání utonulých osob. Členové klubu se zúčastnili dvou akcí, z nichž jedna byla úspěšná (jez na řece Moravě v Ostrožské N. Vsi).
Začátky činnosti klubu byly velmi těžké. Počáteční materiální podpora Svazarmu byla vcelku bezvýznamná (přidělen jeden vzduchový dýchací přístroj „Slavíček“ s lahvemi 2 x 7 l a suchý oblek „Golem“); s odstupem doby je však třeba si uvědomit, že amatérské potápění bylo tehdy v ČSR „v plenkách“ a možnosti přístupu k technickému vybavení byly proto omezené. Stěžejním úkolem členů klubu bylo zajistit takové technické vybavení, které by umožňovalo jak vlastní výcvik, tak i výcvik nových zájemců o potápění. K tomu bylo třeba postupně získat finanční prostředky nejen k výcvikové a tréninkové činnosti, ale především k výrobě technického vybavení (ano – k výrobě, poněvadž tehdy byly v ČSR prodeji pouze jednoduché potápěčské masky se zorníky s plexiskla a ploutve, dovážené z NDR!).
V r. 1967 bylo započato s pracovními činnostmi klubu, které zprvu nesouvisely s potápěním. Na těchto akcích se podíleli zejména zakládající členové klubu pod vedením Ing. Roudného. Za získané finanční prostředky bylo zakoupeno skříňové vozidlo Aero A 150. Část prostředků byla investována do vývoje a zajištění výroby neoprenových ploten jako polotovaru ke zhotovení potápěčských obleků. Výrobu ploten v n. p. Svit ( 1968) organizoval Ing. Roudný za vydatné pomoci členů klubu Váni a Bejšovce ml.. Váňa pak zhotovil šablony a střihy jednotlivých komponent obleků, které pak členové použili k výrobě vlastních obleků. Poněvadž byl o neoprenové obleky mezi potápěči v republice zájem, rozhodlo se vedení klubu zřídit v r. 1970 samostatnou dílnu, ve které byli zaměstnáni rodinní příslušníci členů pod vedením Bejšovce st. Tato dílna dobře prosperovala a ke zvýšení odbytu přispěla i propagace výroby neoprenových obleků na Veletrhu spotřebního zboží – Brno 1971. Tato významná kapitola činnosti klubu však skončila v r. …….., kdy v Gottwaldově vznikla konkurence v podobě Okresního průmysl. podniku, kde byly pro zahájení výroby vytvořeny optimální podmínky. Mezi zaměstnance, kteří se zde zabývali výrobou, patřil i pozdější předseda klubu Cedidla.
Již v r. 1967 se začaly objevovat první požadavky na provedení prací pod vodou. S tím pochopitelně souvisela potřeba plnit tlakové lahve vzduchem. První plnění byly prováděny v n. p. Svit přepouštěním z velkých průmyslově používaných 20 l lahví, plněných na tlak 150 bar. Zanedlouho měl klub možnost plnit své lahve na stacionárním kompresoru ve válcovně n. p. Svit. Plnění a dopravu lahví si zajišťovali členové klubu. V r. 1968 byl tento kompresor jako vyřazený odkoupen a instalován v Malenovicích u Bublíka. I když zde byly nevyhovující podmínky (sklad řeznictví!), důležité bylo, že klub měl vlastní zdroj tlak. vzduchu kdykoliv k dispozici.
Postupně začalo přibývat pracovních akcí (viz příloha 1) jako nutných aktivit, vedoucích k získávání finančních prostředků. V této souvislosti je třeba zmínit se o dobré spolupráci s ředitelstvím Povodí Moravy, jejíž počátky se datují do r. 1967. Lze konstatovat, že členové klubu zabezpečovali pro Povodí Moravy veškeré činnosti preventivního či havarijního charakteru, které vyžadovaly součinnost potápěčů, a to jak na dolním toku Moravy, tak na všech jejích přítocích a ostatních vodních plochách na jižní Moravě. Nemalé získané prostředky byly použity jednak k pořizování dalšího vybavení (viz příloha 6), jednak k financování výcvikové (viz příloha 2 a 3) a sportovní činnosti ( viz příloha 4). Menší část výdělků byla vyplácena účastníkům pracovních akcí, kteří si takto mohli sami pořizovat své vlastní vybavení.
Laskavostí Povodí Moravy byly klubu pronajaty počátkem roku 1971 prostory v objektu hospodářských budov u jezu Bělov. Po adaptaci, kterou provedli vlastními silami a prostředky, zde měli členové klubu svoji klubovnu, sklad, kompresorovnu a garáž. Měli k dispozici i velké nádvoří, kde později parkoval klubovní autobus.
Jednotlivé aktivity klubu jsou v dalším popsány podrobněji. Je však třeba zdůraznit, že činnost členů klubu nebyla samoúčelná a o jejich aktivitách se veřejnost dovídala různými formami – byly to články a fotoreportáže v místním tisku, účast na akcích „politického“ významu (prvomájové průvody, Mezinár. den dětí aj.). Prezentace činnosti „svazarmovského klubu“ na veřejnosti byla pozitivně hodnocena „nadřízeným orgánem“ (OV Svazarmu), jehož předseda byl činnosti této pro místní OV Svazarmu „exotické“ organizace velmi nakloněn. Ing. Ambroz byl v létech 1971 až 1976 členem OV Svazarmu. Současně v té době pracoval jako člen potápěčské sekce KV Svazarmu v Brně. Kvalifikovaní členové klubu (příloha 5) se zúčastňovali jako instruktoři na zkouškách potápěčů, organizovaných KV Svazarmu v rámci tehdejšího jihomoravského kraje. Všechny aktivity tohoto druhu velmi přispěly k popularizaci potápění na Zlínsku a k popularizaci samotného klubu NEMO.
Zbývá ještě doplnit, že prvním předsedou klubu NEMO byl Ing. Roudný (1967 až 1970), je-hož entuziazmus a organizační schopnosti byly pro první členy vzpruhou a povzbuzením v neleh-kých počátcích činnosti a který nemalou měrou přispěl k vybudování solidních základů činnosti klubu. Po něm převzal vedení klubu Ing. Ambroz (1971 až 1976), za jehož působení došlo k podstatnému zvýšení odborné kvalifikace členů, rozšíření materiální základny klubu, výcvikové i sportovní činnosti. Dalším předsedou se stal Jan Cedidla (1977 až 1983.)

1. Pracovní akce:
– řezání starých lokomotiv, vagonů a plynojemu kyslíkem, opravy manipul. reků – objekt Svit 1967
– řezání starých postelí – internáty Svit 1967
– oprava železničního mostu – Lanžhot 1967
– příprava k demontáži provizorního mostu „Bailey bridge“ – Strážnice 1967 UW 
– čištění sacích košů přečerpací stanice – válcovna Svit 1967 UW
– vytažení potopeného pontonu – štěrkoviště Kvasice 1970 UW
– oprava jezu na řece Moravě – Spytihněv 1970 UW 
– demontáž provizorního mostu „Bailey bridge“ – Strážnice 1970 
– demontáž provizorního mostu „Bailey bridge“ – Želechovice 1970
– oprava jezu na řece Moravě – Kunovice 1971 UW
– pomoc při havárii bagru – štěrkoviště Kvasice 1971 UW
– oprava jezu na řece Moravě – Hodonín 1972 UW
– hledání výpustného otvoru – přehrada u CTP Zlín 1973 UW
– oprava těsnící klapky – přehrada Luhačovice 1973 UW
– výměna těsnící manžety – jez Bělov 1973
– průzkum stavu hráze – přehrada Koryčany 1974 UW
– odstranění závad na shybce ropovodu a produktovodu na řece Moravě – Hodonín 1974 UW
– řezání larzenové stěny na řece Dřevnici – Otrokovice 1974
– průzkum a vyčištění dna u pilířů lávky přes řeku Moravu – Otrokovice 1975 UW
– natírání jezu na řece Moravě – Bělov 1975
– příprava k betonáži základů Kultur. domu – Piešťany 1975 UW 

Pozn.:
UW) … akce spojené s pracemi pod vodou
) …… nejvýznamnější akce

2. Výcvikové akce v tuzemsku:
– k výcviku členů pronajal klub od r. 1967 25m bazén v Zimních lázních. Výcvik se konal každou sobotu od 6.00 do 7.45 h. Kromě kondičního plavání a potápění se zde členové klubu připravovali ke zkouškám na ZŠP, ale i s dýchacími přístroji ke zkouškám na ŠPP. Od r. 1971, kdy se datují počátky vzniku závodního družstva klubu, byly pak pro závodníky vyhrazeny k tréninku jedna až dvě plavecké dráhy. Výcviku v bazénu se pravidelně zúčastňovali i děti členů klubu i jejich známí, ze kterých pak vyrostla celá řada dobrých potápěčů či úspěšných závodníků. Výcvik v bazénu byl hojně navštěvován – průměrná účast byla kolem 30 členů, se závodníky pak až 50.
– k dopravě na první – spíše sportovně rekreační – akce na volné vodě používali zpočátku členo-vé vlastní dopravní prostředky. Po zakoupení terénního vozidla (1969) byly organizovány zájezdy většího počtu členů převážně do zatopených lomů (Výkleky, Olšovec, Svob. Heřmanice, Trhová Kamenice, Nová Ves, Drahotuše) a přehrad (Vranovská, Plumlovská). Tyto akce byly kromě sportovně rekreačních aktivit využívány zejména ke zdokonalování praktických dovedností potápěčů a k přípravě ke zkouškám na některý z kvalifikačních stupňů. Klub zajišťoval plné materiální a technické zabezpečení akcí (ubytování, doprava, kompresor, láhve). Řada členů klubu si postupně pořizovala (zakoupením nebo vyrobením) své vlastní vybavení. Od r. 1972 se postupně začali ve stále větším počtu zúčastňovat též noví mladší členové. O výcvikové akce byl velký zájem – průměrná účast se pohybovala mezi 10 až 15 členy.
– po zakoupení laminátového člunu s přívěsným motorem (1971) se uskutečnila celá řada sportovně rekreačních akcí, při kterých se členové klubu naučili lyžovat (někteří to vzdali…) na dvou a dokonce i na jedné (slalomové) lyži. Nejčastěji navštěvovanými místy bylo zatopené štěrkoviště v Ostrožské N. Vsi, řeka Morava a štěrkoviště v Kvasicích. Jízdy motorovým člunem na štěrkovištích byly později zakázány, takže k využití zůstala jen řeka Morava.
– k přepravě na výcvikové akce byl od r. 1976 využíván zakoupený a v r. 1975 pro potřeby potápěčů vlastními silami přestavěný autobus Škoda 706 RTO.

3. Výcvikové akce v zahraničí:
– hned následující rok po založení klubu se uskutečnil první organizovaný zájezd k Jaderskému moři (Pelješac). Zájezdu vlastním vozidlem se zúčastnili Ing. Roudný, Regal, Štekovič, Váňa a Bejšovec. Potápěči měli sebou kromě základního vybavení také neoprenové obleky vlastní výroby, dýchací přístroj 2 x 7 l s jednostupňovou automatikou a dokonce podvodní pouzdro pro fotografování pod vodou.
– koncem r. 1967 vyjeli vlastním vozidlem k Jaderskému moři (Mali Lošinj) Sáha, Regal a Macháček, aby se jako diváci zúčastnili VII. novoročního poháru měst v podvodním rybolovu. Při této příležitosti absolvovali Sáha a Regal několik ponorů se základním vybavením. K přepravě na moři používali přivezený gumový nafukovací člun s malým přívěsným motorkem Tümmler.
– v r. 1968 navštívili Ing. Roudný, Regal a Macháček zatopený kaolinový lom u Bautzenu v NDR. Měli sebou dva dýchací přístroje 2 x 7 l s jednostupňovou automatikou
– v r. 1968 vycestovali potápěči a někteří jejich rodinní příslušníci (celkem 19 osob) k Jaderskému moři (Pelješac). Doprava se uskutečnila vlastními vozidly. Zájezdu se zúčastnili Ing. Roudný, Šte-kovič, Regal, Bejšovec, Kunst, Ries, …………………………………………………………….
Potápěči měli sebou základní vybavení, neoprenové obleky a harpunu.
– další zájezd k Jadranu (Murter) se uskutečnil v r. 1969. K přepravě účastníků bylo použito klubovní vozidlo M 461. Zájezdu se zúčastnili Ing. Roudný, Štekovič, Regal, Kluďák, Jeřábek a někteří jejich rodinní příslušníci. Potápěči měli sebou základní vybavení, neoprenové obleky a harpunu.
– zájezd k Jadranu v r. 1971 (Hvar) byl jedním z nejlépe materiálně zajištěných akcí. Vozidlo M 461 mělo ve vleku nákladní přívěs, vezoucí přenosný kompresor, tlakové lahve, gumový nafukovací člun a vybavení pro osm potápěčů. Zájezdu se zúčastnili Ing. Ambroz, Štekovič, Kluďák, Regal, J. a K. Gistrovi, Macháček a Batík. Při výcviku se uskutečnila řada ponorů do větších hloubek.
– v r. 1972 se uskutečnil sportovně rekreační zájezd členů klubu a jejich rodinných příslušníků do Maďarska na Balaton. Přeprava se uskutečnila jak vlastními vozidly členů, tak i vozidlem M 461. Pobyt 18 účastníků byl zpestřen lyžováním na vodě za klubovním motorovým člunem.
– po provedené přestavbě zakoupeného autobusu Škoda 706 RTO byl tento používán i k výjezdům do zahraničí ……………………………….
– které byly další zájezdy ?

4. Sportovní činnost:
– výcviku v Zimních lázních se zúčastňovala řada mladých členů, kteří projevili zájem o závodní činnost. Výbor klubu se rozhodl vyjít této aktivitě vstříc a tak vzniklo v r. 1971 závodní družstvo. Tréninku závodníků se ujal nejprve Štekovič, pokračoval pak Kresta st., který se obětavě věnoval této funkci a absolvoval s nimi řadu závodů. O kvalitách závodního družstva svědčí řada úspěchů, dosažených na celorepublikových i regionálních přeborech. Z členů družstva lze vyzdvihnout výkony zejména Kašpárkové a Krejčího (svého času mistři republiky v ploutvových disciplinách), dále pak Přadky, Rudeckého, Baleji a řady dalších.

5. Kvalifikace:
– zanedlouho po založení klubu bylo nutné vzhledem k plánovaným pracovním akcím zabezpečit výuku paličů kovů. Proto absolvovali členové Štekovič, Váňa a Kunst kurz řezání kyslíkem pro potápěče – Ostrava 1967
– oprávnění ZŠP (základní škola potápění) a ŠPP (škola přístrojového potápění) udělil v r. 1967 poprvé Sáha. V dalších letech udělovali oprávnění instruktoři Štekovič (od r. 1970) a Ing. Ambroz (od r. 1971). Teoretická výuka ZŠP a ŠPP probíhala v učebně OV Svazarmu, později pak na klubovně u jezu Bělov. Praktická výuka jednak v krytém bazénu, jednak na volné vodě nejčastěji v nejbližších zatopených lomech (Výkleky, Olšovec, Svob. Heřmanice)
– Štekovič absolvoval kurz federálních instruktorů – Svobodné Heřmanice 1970
– Ing. Ambroz ukončil kvalifikační kurz a získal „Bronzový odznak“ a oprávnění instruktora ZŠP a ŠPP– Vranov 1971
– Ing. Ambroz absolvoval kurz federálních instruktorů a kurz obsluhy vysokotlakých kompresorů STAR II B – Trhová Kamenice 1972
– Ing. Ambroz ukončil kvalifikační kurz a získal „Stříbrný odznak“ – Vranovská přehrada 1973
– členové klubu Melichar, K. Gistr, Kluďák, Zelenka ukončili kvalifikační kurz a získali „Bronzový odznak“ – Vranovská přehrada 1974
– od založení klubu do r. 1976 postupně získalo oprávnění ŠPP 16 členů

6. Pořízené vybavení:
– první vozidlo Aero 150 skříňová – 1967
– terénní vozidlo pro 8 osob M 461 – 1969
– starší stacionární kompresor – 1969
– přenosný kompresor STAR II B – 1971
– laminát. člun s přívěs. motorem CRESCENT 45 HP – 1971
– UW fotoaparát Nikkor – 1971
– 5 ks dvoustupňových dýchacích automatik a 5 ks potápěčských nožů – 1972
– 5 ks potápěčských hodinek OMEGA – 1972
– 3 sady vybavení pro závodní potápění – 1972
– nákladní přívěs za vozidlo M 461 (vyroben svépomocí) – 1971
– autobus Škoda RTO – 1975
– loď – 1978